Rodopy

19.05.2017
Rodopy
Rodopy

Nesnadný pokus sdělit těm, kdo tam nebyli, něco, co se vlastně sdělit nedá. Dá se to však prožít.

Přesto se o to, alespoň velmi stručně, pokusíme

Také vy jste cestoval? To tedy vážně máte proč být smutný. Asi jste prodal, co jste měl, abyste se mohl podívat, co mají jiní. Mít zhlédnuto kdeco a nemít nic, to znamená oči bohaté a kapsu prázdnou 

William Shakespeare 

19. května 2017

Sraz je v Dyji u Znojma, z dálky to nevypadá, že bychom někam chtěli vyrazit

Odjezd z Dyje, přejezd Rakouska a téměř celého Maďarska, nocleh si nacházíme ještě v Maďarsku, poblíž Szegedu, těsně před hranicemi se Srbskem. Na tu bídu docela klidné místo, i s ranním ohýnkem. A bábovkou od Leontýnky.

20. května

Blížíme se k cíli, tam startujeme

Už se blížíme...
Už se blížíme...

Průjezd Srbskem, Bulharskem až téměř do Dospatu. Noclehujeme už v Rodopech, kousek před přehradou Golyam Beglik. Výběr místa nebyl v noci jednoduchý, louka u silnice, kde bylo možné zaparkovat nám musela stačit. Jsme už v horách, od Pazardžiku přes Batak stále stoupáme, z asi 200mnm až do 1670mnm. Libujeme si - ještě, že tohle nemusíme šlapat na kole. Netušíme, jak strašně jsme se mýlili! Do cíle a současně startu v Dospatu nám chybí už jen 32 km

21. května

Dospat, městečko i přehrada v horách

Přehrada Dospat
Přehrada Dospat

Příjezd do Dospatu, první káva, první příjemné překvapení při placení. A hledáme kam bezpečně uložit na čtrnáct dnů náš motorový dopravní prostředek. Nacházíme bezvadné parkování za rozumné peníze na dvoře domu, dokonce s možností ubytování. Vše super. Až na to, že parkujeme v téměř nejvyšším místě města. Což „oceníme“ při návratu :-) Vybalujeme, nabalujeme a poprvé osedláváme svoje jednostopé oře s nesmírným výkonem 1 HP ( human power ). Po rychlém obědě v místní restauraci vyrážíme na první díl naší cesty. Z Dospatu přes Zmeitsu do městečka Borino. Těsně před ním nacházíme slušný nocleh. Na rozcvičení to bylo 19 km, 603 metrů nahoru, 671 metrů dolů. Brnkačka!

22. května

Orlovo oko

Orlovo oko
Orlovo oko

Po snídani nasedáme a vyjíždíme k dalším metám, tentokrát je naším cílem jeskyně Jagodina a Orlovo oko.

Když zastavujeme u vesnice Teshel, dostáváme od místních chasníků nabídku na výlet na Orlovo oko pomocí terénního vozu Mercedes. Rozhodnutí je rychlé, odkládáme kola k místní restauraci a nasedáme do auta. Ještě vůbec netušíme, co nás čeká! A asi se to nedá ani vyprávět, to se opravdu musí zažít. Po krátké cestě silnicí odbočujeme prudce vpravo. Na něco, co se ani při nejlepší vůli nedá nazvat cestou. Snad pro nějaké horské muly. A bude hůř! Postupně konstatujeme, že je náš řidič šílený, protože v okamžicích, kdy už si myslíme, že se auto zřítí do půl kilometru hluboké propasti, on se teprve rozehřívá a začíná si zpívat. Abychom to měli se vší parádou, požádá Rumču o svolení zapnout hudbu. Rumčovo nekontrolované kývání hlavou do všech světových stran si vyloží jako souhlas. Od této chvíle nám k našemu funusu hraje nějaká turecká kutálka. Ač se to zdálo neuvěřitelné, přesto dojíždíme na vrchol hory. Jak je možné, že jsme se po cca dvou kilometrech ocitli o 650 metrů výš, po cestě, kde se standardně používá pouze lanovka, a ještě se dokonce i vrátili, to si prostě neumíme vysvětlit. Asi nás má Pajda rád. Výhledy sice malinko zamlžené, ale přesto fantastické! Po „sjezdu“ zpět dáváme malé občerstvení a pokračujeme kaňonem Bujnovské řeky k Jagodinské jeskyni. Bohužel je už zavřená, rozhodujeme se pokračovat údolím proti proudu řeky směrem na vesnici Bujnovo. U říčky je pěkná loučka, tak ji použijeme k nocování.

34 km, 2687m nahoru, 2728m dolů

23. května

V horách s medvědy - Muskwou a мечки

Kesten
Kesten

Snídaně, zabalení a pokračujeme v našem putování. Přes malou vesničku Bujnovo do ještě menší vesničky Kožari a dál, kde už není nic. Zde končí cyklistika a začíná něco, co by se dalo nazvat tlačistika. Postupně zjišťujeme, že tlačení kola je Muskwův přirozený pohyb. Stoupáme stále vzhůru směrem k hranici s Řeckem.  A tam také záhy dorazíme. Je čas na malé občerstvení a pokus o nasednutí na naše oře. To se daří tak v poměru 1:1. Když už se zdá, že se poměry mění aspoň malinko ve prospěch cyklistiky a téměř dosáhneme další vesničky Vodni Pad, usoudí Medvěd černý, že je tlačení kola zdraví prospěšnější, nežli jízda, a odbočuje vpravo, na cestu, která neexistuje. Jak ovšem tvrdí on, existovat prostě musí. V těchto okamžicích vůbec nechápu, proč jsme sem tahali kola. Naopak nám chybí motorová pila na proklestění cesty. Naštěstí měl Rumča aspoň malinkou, skládací pilku. Prořezáváme si s ní cestu a stoupáme kolem trusu Muskwových hnědých bratrů opět směrem k řecké hranici.  Přesto všechno se podivnou hrou náhod dostáváme na cestu, po které se dá jet na kole, tedy jedeme. Až před vesnici Kesten. U zbytků vojenské stanice je stodola i rovinka s pitnou vodou. Na nocleh fajn.

26 km, 1241m nahoru, 1075m dolů

24. května

Dlouhý den v děšti

Trigrad
Trigrad

Vyrážíme celkem brzy, počasí je uplakané a před námi cesta dlouhá. Přesto zajíždíme do vesničky Kesten, kde se, nevědomky zúčastníme příprav na pohřeb v islámském stylu. Dnes už víme, proč místní ženy nemohly Muskwovi zašít kalhoty. Zato pohoštění bylo grátis. V Trigradu zastavujeme u místní mešity, výřečný chlapík nás zve dovnitř. Ukazuje se, že ten mluvka v montérkách je místní Imám, příjemný chlapík, kterému moc nerozumíme. Pod Trigradem si dáváme polévku a pivo, navštěvujeme muzeum medvědů. Tedy muzeum je hodně velká nadsázka, je tam pár obrázků, jeden vycpaný medvídek, nějaká kuna, pták a více obrázků. Ale i to je zajímavé a když už jsme jeli kolem... 

Projíždíme nádherným kaňonem Trigradské nebo také Ďáblovo hrdlo, začíná opět pršet, tak se uchylujeme pod deštník u stánku a dáváme kafe. Dostáváme zákusky zdarma a docela si s prodejci pokecáme. Moc zákazníků nemají, tak je jim smutno:-)

Míjíme vesnici Giovren, kterou jsme viděli i po cestě na Orlovo oko. Úžasná, docela velká vesnice ve skalách, i s nezbytnou mešitou. A dál opět Tešel, Gorotno, Nastan, Devin. Rozhodujeme se, že pojedeme dál, naším směrem na Liaskovo. Začíná docela hodně pršet, nedávno opravená silnice stoupá nekonečnými serpentinami někam vzhůru a už toho máme plné zuby. Už se stmívá, když se vynořuje u sinice přístřešek i s tekoucí vodou. Neváháme!

42 km, 2188 m nahoru, 2407 m dolů

25. května

Pod Chilcootem

Ufo pod Golyam Persenkem
Ufo pod Golyam Persenkem

Po několika kilometrech a průjezdem tunelu jsme ve vesnici nebo městečku Liaskovo. Dokupujeme nějakou zeleninu, v restauraci dáme opět skvělou kávu, a vracíme se na trasu. Je dokonce značená, v mapě modrá, ve skutečnosti zelená, ale to je drobnost. Cesta stoupá celkem lidsky, ovšem slunečné chvíle dne jsme proseděli v hospodě, takže nás déšť už ani nepřekvapí. Co je trochu neobvyklé, že dnes nějak nemíní přestat. Vyrážíme, pod pláštěnkami se krásně potíme. Je moc fajn, že si máme z čeho vybírat - s pláštěnkou teplá voda, bez ní studená. Ó my se máme :-).

Déšť zesiluje, ukrýváme se pod větvemi kamarádů smrků, a Rumča s Pavlem usoudí, že je nám třeba ohně. Jak je jejich dobrým zvykem, co si usmyslí, to také udělají. Za chvíli už vedle cesty, půl metru od potůčku hoří hranice jak na grilování selete. Dobrá byla, i ohřála, ale co čert nechtěl, přestává pršet a my se dáváme opět do pohybu. Dotláčíme na mýtinu a překvapí nás hluk motorů, z kopce sjíždějící krosaři. Zastavují, čumí na nás jak na zjevení a diví se, kam že to chceme jít. Poslední se s vážnou tváří ptá, jestli opravdu, ale opravdu nepotřebujeme pomoc. Docela nás to pobavilo.

V dešti docházíme k nějakému loveckému sídlu se solárními panely. Krásné místo pod skalou, zřejmě se nějací proletáři rozšoupli. Naštěstí je pár desítek metrů pod tím stodola se zbytky sena. Taky moc krásná!

16 km, 1289 m nahoru, 817 m dolů

26. května

Čudnite mostove - sem jsme dorazit chtěli. A tak jsme tam dorazili

Čudnite mostove
Čudnite mostove

Už víme proč se ptali na tu pomoc. Hned, jen co vyrazíme, zjišťujeme, že cesta je tak strmá, že se kolo s bágly nedá ani tlačit. Vzpomínáme na zkazky z Aljašky, jak se zdolával legendární Chilcoote Trail - bágl sto metrů, odpočinek, kolo sto metrů, odpočinek, a to vše několikrát opakovat. 

A jsme nahoře. Skála s výhledem je odměnou, tedy byla by, kdyby nebyla viditelnost dvě stě metrů. Pokračujeme, krásná cesta, po které se dá kolo aspoň tlačit, stále vzhůru... Naše trápení končí v sedle, těsně pod vrcholem hory Golyam Persenk - 2091 metrů. Slušný výkon. Nacházíme značenou cestu, která nás dovede do cíle dnešního dne, k Skalním mostům. Sice vede z kopce, ale na kolo se dá nasednout až posledních pár stovek metrů. Z lesa vyjíždíme u nějakého retro hotelu, čas se tu zastavil v sedmdesátých letech minulého století. Ale uprostřed hlavního sálu mají kamna s gájem, a ty tak nádherně hřejí, že nelze odolat!  Soudíme, že jedna noc pod suchou střechou nám kredit trempů nijak nesníží, a za v přepočtu 180,- Kč se ubytujeme. Pak na sebe hodíme pláštěnky a konečně vyrážíme na prohlídku toho, kvůli čemu jsme se sem tak hnali - Čudnitě Mostove. Paráda, naše námaha je odměněna! Fotíme, kocháme se výtvorem matky Přírody.

V našem skromném hotelu zatím přibyli další hosté, takže najednou je docela plno. Všichni večeří, a jeden, slovy jeden chlápek to prostě nestíhá. Nejsem si jist, ale myslím, že ani v kuchyni nikdo jiný nebyl. Venku prší, tím je naše trpělivost značně posílena, a konečně i na nás došla po hodině řada. Teplé jídlo, víno červené i bílé, neprší nám na hlavu, co víc si můžeme přát!  Jediné, co chybělo, byla hudba. Jen do chvíle, kdy zájezd bulharských žen, nasycen a napojen, usoudil, že je čas na kolové tance. Pak to bylo kompletní. Ještě že nás nechtěly do kola, těch jsme měli plné zuby...

8 km, 401 m nahoru, 468 m dolů

27. května

Z hor do údolí

Minerálka Mihalkovo
Minerálka Mihalkovo

Při ranní poradě s mapou konstatujeme, že pokud chceme dorazit někam do městečka Mihalkovo, což je naším směrem, není jiné cesty, než znovu zdolat Golyam Persenk. No, tak jo, vyrážíme, jak jinak než do deště. To je pěkná změna oproti minulým dnům, kdy ráno aspoň na chvíli vykouklo slunce. A začátek je fakt slušný, z 1578 metrů to máme na hřeben cca 3,5 km na délku, do výšky 1911 metrů! Ale my to dáme!

Dílčím cílem je chyža Persenk, kde, jak doufáme bude něco teplého k vypití i jídlu. Ovšem cesta k ní není jednoduchá, přesto, že už vede z kopce, stejně se jet nedá. Stará, snad římská cesta z balvanů, v mapě dokonce značená jako cyklostezka je z devadesáti procent nesjízdná. Tak opravdu nevím, co bylo lepší, jestli tlačit do kopce, to se člověk aspoň zahřál, nebo z kopce, kdy mrzly ruce i uši. Brrr...

Chyža Persenk zavřená, první zklamání vystřídal duch prospektorů a potvrdilo se, že kdo hledá najde. Kousek dál bylo OTEVŘENO!!! Oheň v kamnech, teplé nápoje a kořalka v nás opět vzbudily touhu po dobrodružství! Trošku jsme se ohřáli, usušili a vyrážíme znovu na cestu. Kupodivu se po ní dalo i jet, na opačné straně hřebene dokonce ustal déšť. A následovalo dlouhatánských šestnáct kilometrů z kopce, z 1725 mnm až na 589 mnm. Škody mírné, jen brzdové špalíky hořely, ale to bylo tím, že nepršelo. No a moje pérovací vidlice toho pérování taky měla dost. Ále co, však si svoje odpérovala!

V Mihalkově mají prameny nějaké minerální vody. Vytékala tam z krásně upravené kašny, byla vlažná, tak jsem jí využili. Ohřáli si ruce, umyli kola a svlažili hrdla.  A protože den se nachýlil, ubytovali jsme se v opuštěném domě, kde jsme mohli mít pokoj každý pro sebe. U lahvinky Rakije jsme rozebrali naše putování a spokojeně usnuli.

26 km, 1236 nahoru, 2226 dolů

28. května

Den, kdy jsme na kole jeli

Kaňon řeky Vacha
Kaňon řeky Vacha

Původní trasa z Mihalkova vedla přes Selchu a Fotinovo, ale vzhledem k počasí a předchozím zkušenostem jsme usoudili, že už další dvoutisícovku zdolat nechceme, raději volíme další trasu vhodnou spíš pro cyklisty než pro horolezce. Sjíždíme tedy 35 kilometrů dlouhým údolím řeky Vača až do města Kričim. Zastavujeme v první restauraci, na místní poměry opravdu pěkné. Obligátní objednávky - polévka a pivo. Co čert nechtěl, pivovar měl zrovna akci a pod víčky se skrývala výhra v podobě dalšího piva. Ve stručnosti, z objednaných čtyřech piv jich bylo snad dvanáct, a odjížděli jsme nalití jak sudy.

Přes vesnice Kozarsko, Biaga dojíždíme do města Pečera. V údolí za městem odbočujeme směrem na jeskyni Sněžanka, kde přespíme na plácku s přístřeškem a tekoucí vodou. Docela cyklistický den.

59 km, 2597 m nahoru, 2692 m dolů

29. května

Vzhůru k výškám

Batak
Batak

Ráno po budíčku vyrážíme na pěší prohlídku jeskyně Sněžanka. Kromě Dibla, ten zůstal jako dozorce tábora a sušič prádla.

A už sedáme na kola a hurá na ně! Ovšem dnešní den se toho mnoho neudálo. Až na to, že jsme jeli stále do kopce, a do kopce, a ještě do kopce. Vzpomínáme, co jsme říkali, když jsme tudy projížděli autem. Konečně Batak!!! Tak jsme se rozšoupli u piva a zmrzliny.

Slunce se sklonilo k obzoru a začali jsme hledat místečko na noc. Rumča se vydal po silnici vpravo nad přehradou, a uspěl tak hodně, že jsme měli krásný flek na spaní, a ještě krásnější výhledy z něho. Zapadající slunce se zrcadlilo v hladině jezera Batak, v dáli se rýsovaly vrcholky pohoří Rila a bylo to velmi, velmi romantické.

19 km, 1165 m nahoru, 503 m dolů

30. května

Z Bataku do Dospatu, díl první

Batak po ránu
Batak po ránu

Ráno bylo ještě hezčí než večer. V dáli slunce ozařovalo vrcholky Rily, kolem jen ptáci a hory. A jdeme do sedel! Popojedeme k první benzince a musíme řešit Pavlovo šmajdající kolo a prasklý plášť. Obojí se podařilo v rámci možností opravit a jedeme dál. Ještě nás čeká nějakých 550 metrů stoupání a na deseti kilometrech vyjíždíme opět až do 1667 metrů. Ovšem když se to zlomí, už máme vyhráno. Kocháme se krajinou, je to stejná cesta, po které jsme jeli autem z Pazardžiku do Dospatu. Jenže to byla hluboká noc a viděli jsme kulový.

Sjíždíme k přehradě Goljam Beglik, pár domů je kolem, ovšem nějaké občerstvení hledáme marně. Rozložíme si tedy náš bohatý bufet u přepadu a malinko se občerstvíme. Další cesta už není příliš náročná, jen takové houpáčky, víc dolů, než nahoru, a v pohodě dojíždíme k dalšímu jezeru Široka Poliana. Tam už hospůdka je, a naše žízňové i chuťové pohárky jsou chtivé nějakých dobrot. Proč jim nevyhovět, že?

Spaní nacházíme, po radě hospodského, na břehu jezera. Hezké místo s ohništěm i pěknými fleky na stany.

32 km, 1523 m nahoru, 1161 m dolů

31. května

Z Bataku do Dospatu, díl druhý

Přehrada Dospat
Přehrada Dospat

Blíží se konec našeho putování, do Dospatu bychom mohli dojet po obědě, ale je čas, tak přemýšlíme, kudy to ještě natáhneme. A nakonec to, vzhledem k tomu, že trasa vedla většinou z kopce. nebylo tak složité. Odbočili jsme vpravo, směrem na Sarnitsu, s tím, že objedeme dospatskou přehradu z druhé strany. I když tam byla v mapě jen jakási lesní cesta, skutečnost byla pro nás perfektní. Takže jsme po nějakých 25 kilometrech navštívili město Sarnitsa, nakoupili něco jídla, něco na večerní popití a stavili se na dobrou kávu. Část cesty západním břehem je pěkná silnička s mnoha chyžemi. Které, jak jsme usoudili, jsou tam na úplný prd. Kéž by jich část byla někde v horách. Nebo jen dál kolem břehu, kde už nejsou penziony a chaty. Tam ale nabyla ani jedna. Tak jsme si rozložili noční tábor u nějaké zdánlivě opuštěné maringotky, rozdělali oheň a připravili si večeři. Ta byla opravdu na úrovni: vařené brambory, hovězí steak na rožni, čerstvá zelenina, nakládané papričky, pivo, kořalka prostá i ušlechtilá... Bohužel místo nebylo tak opuštěné, jak jsme doufali, i jak vypadalo. Byla už tma, když přijel jakýsi maník, a že musíme jít jinam, že jeho boss nesouhlasí abychom tam spali a blablabla. Tak jsme všechno zase sbalili a šli. Naštěstí jsme stihli v klidu povečeřet, a přesunout se o pár metrů dál nebyl zase tak velký problém. Rovný flíček pod cestou, dlážděný jehličím a odpadky, byl docela ucházející na přespání. Tak jsme tam přespali.

33 km, 646 m nahoru, 1268 m dolů

1. června

Z Bataku do Dospatu, díl třetí

Už je to jen kousek
Už je to jen kousek

Finále - po ranní kávě sedáme na kovové šemíky a vyrážíme ke konci i počátku našeho putování. Cesta kolem přehrady byla docela příjemným překvapením. Po zkušenostech z minulých dnů jsme očekávali spíš pěší tůru. Ale obavy se nevyplnily a do Dospatu byl už jen kousek. Ne tak pro Pavla, ten si to ještě užil i s tím pěším pochodem. Jeho nebohé kolečko už to nevydrželo a prostě si pár kiláků před cílem ulevilo tím, že prásklo zadním pláštěm. No, na druhé straně stát se to jinde, bylo by to horší. Ale toho mechanika, co mu tvrdil, že "je to dobrý, to vydrží" bych pověsil za koule a roztočil. Takže smlouváme s ostrahou hráze, aby aspoň Pavla pustili přes hráz. Nakonec se nad ním slitovali. My ostatní jsme se vydali na objížďku Dospatu. Což ve výsledku znamenalo, že jsme museli od hráze vyjet 80 metrů nahoru, sjet 100 metrů dolů a znovu vyjet 165 metrů k uloženému autu. Ale aspoň že jsme jeli, Pavlík by to musel tlačit.

No, a to je na kole všechno.

16 km, 822 m nahoru, 738 m dolů

rodopy2017
Vytvořeno službou Webnode
Vytvořte si webové stránky zdarma! Tento web je vytvořený pomocí Webnode. Vytvořte si vlastní stránky zdarma ještě dnes! Vytvořit stránky