Jak to všechno vzniklo

aneb kdo, s kým, kam a na čem

Jak už bylo zmíněno, vše se začalo rodit na Pírkáči, v listopadu 2016. Ovšem jak dlouho měl Muskwa nápad v hlavě, to se nedozvíme. Možná, že nám to někdy řekne. Nebo už to řekl, a my to neslyšeli...

Na počátku tedy bylo slovo, či spíše oslovení spřízněných duší.

Rumča, Kozel, Pavel, Dibl, Muskwa, to jsou ty „duše“ co hodlaly výzvu realizovat . Kozla musel ze zdravotních důvodů nahradit Šema. Zde nutno říct, že to byla náhrada naprosto plnohodnotná.

Malá galerie „účastníků zájezdu“

Muskwa

- cestovatel tělem i duší, otec a inspirátor výpravy

Rumča

- tramp, rybář, dobrodruh. Vše, čím je, je rád...

Pavel

- naše klidná síla, dobrá duše a ještě lepší „kasař“

Šema

- hvězdář, meteorolog amatér s dobrou náladou a nenapodobitelným humorem

Kozel

- původní funcí proviantní „důstojník“,   i když s námi nemohl, stejně se o nás postaral

Dibl

- ne vždy úspěšný plánovač, navigátor, a servisman výpravy.  Pachatel tohoto webového „cancáku“


Kam to vlastně jedeme?

První odpověď na tuto otázku v Muskwově interpretaci - někam na jih - se v průběhu času velmi zkomplikovala. Nebudu zde vypisovat všechny varianty, které byly navrženy a v zápětí zavrženy, ve finále to znamenalo dva týdny v bulharském pohoří Rodopy a týden na jachtě kamaráda Šamana v Egejském moři.

Rodopy, to nejsou jen bulharské hory, v Bulharsku leží jejich větší část, 12 233 km², zbylých 2500 km² je v Řecku. Dlouhé jsou 240, široké 120 kilometrů, nevyšší hora  Goljam Perelik má 2191 metrů. Pro srovnání, Krkonoše na našem území mají 454 km², Sněžka je vysoká 1603 metrů. Je to maličko rozdíl! Na severozápadě je ohraničuje pohoří Rila, na jihozápadě je oděluje údolí řeky Mesta od pohoří Pirin. My jsme se pohybovali v západní části, na jihu jsme dojeli na řeckou hranici, nejvýchodnějším bodem byly Skalní mosty a na severu městečko Batak.

Ti zvídavější si jistě dohledají více ve Wikipedii:

Rodopy           Chalkidiki       Egejské moře

Na čem a s čím jedeme?

Než jsme vyjeli, byly naše úmysly a záměry celkem jednoznačné, pojedeme na kolech, zásoby tak na dva dny, výbava jako u nás na jaro, na spaní stačí cyklospacák a nějaká plachta. Dobře udělali ti, kteří měli cyklobrašny vodotěsné. S těmi „voděodolnými“ jsme štěstí neudělali. Voděodolnost spočívala v tom, že se v dešti nerozpustily. Ale to bylo zoufale málo. Kola jsme použili naše osvěčená např. z Cyklománie, ovšem s přípravou bylo starostí  trochu víc, někteří zaplatili za servis částky nemalé. Ale v této chvíli již lze konstatovat, že investice např. do odolných plášťů nebo nového výpletu se opravdu vyplatila. Což se netýká Pavla, jehož "mechanik" konstatoval, že „to je ještě dobré, to vydrží“. Nevydrželo! Mechanik měl v pátek povolenou první návštěvu na oddělení fraktur!      

S hrdostí musím konstatovat, že jsme s našimi kolečky projeli, v mnoha případech protlačili i místa, která nikdy cyklistu neviděla. A troufnu si říci, že už ani nikdy neuvidí! A kromě výměny brzdových špalíků a nějakého promazání to všechno vydržela. S výše zmíněnou výjimkou. 

A co sever, sever je kde?

Je třeba se také několika slovy zmínit o naší orientaci. Šťouraly zklamu, mám na mysli tu v prostoru a čase. Měli jsme k dispozici papírovou mapu Rodopi západ a v telefonu stažené Mapy.cz. Tato kombinace se ukázala, jako dobře použitelná, často bylo nutno použít obě možnosti současně. V papírové mapě bylo mnohem více podrobností, cest a míst, moderní elektronika pak se slušnou přesností pomohla určit, kde se v danou chvíli na zeměkouli nacházíme, či odkud a kam směřujeme. Což vedlo k tomu, že pokud už jsme se ztratili, tak jsme se zase za chvíli našli.